Průvodce dějinami lázní

Nejstarší dějiny

 
Veškeré historické prameny, které se vztahují k Františkovu prameni, byly bohužel zničeny při velkém požáru města Chebu v roce 1270. K dispozici máme pouze poznámku Bohuslava Balbína, který ve své kronice MISCELLANEA HISTORICA REGNI BOHEMIAE píše, že kníže Břetislav pil Chebskou vodu již v roce 1196. Lékař Reudenius posouvá používání chebských kyselek až do 10. století, nálezy kůlových staveb v okolí lázní dokonce až do pravěku.

  • 15. - 16. století – ušlechtilý a oblíbený pramen

V blízkém okolí Chebu se nachází několik kyselek, které sedláci, mládež a chebské „ženské“ donášejí do města, kde se pijí vedle piva a medoviny. Protože žádná z nich nemá přímé označení, nedokážeme podle pramenů určit, o kterou se právě jedná. V roce 1406 se v kupní smlouvě hovoří o kyselkové pěšině – tedy cestě vedoucí ke kyselce. V roce 1502 vhazují do nejbližší Tršnické nebo také Dolnické kyselky výrostci oběšence staženého z blízkého Šibeničního(dnes Zlatého) vrchu. V té době se zřejmě nosičky vody stahují k doposud sice známému, ale těžko přístupnému prameni – Slatinné kyselce. ( Ten leží v těžko přístupném, zamokřeném slatiništi.)
V roce 1542 popisuje chebský rodák, humanista Kašpar Bruschius, ve svém Zevrubném popisu Smrčin blíže nepojmenovanou kyselku blízko Chebu jako ušlechtilý a oblíbený pramen, do měst mládeží donášený. Stále však nevíme, zda se jedná o dnešní Františkův pramen.

  • 17. století – nejoblíbenější kyselka v Evropě

V roce 1603 se konečně objevuje konkrétní pojmenování našeho pramene: Mistru Adamovi je zaplaceno za postavení odpočinkového domku blízko kyselky u Slatiny. Krátce předtím objevuje městský lékař Rubinger Slatinnou kyselku jako téměř zázračný léčebný prostředek. Jeho dva následovníci doktoři Hornyk a Macasius ji svými traktáty neúnavně propagují.  O prameni se začíná hovořit jako o jednom z nejúčinnějších léčebných prostředků v Evropě. Do Chebu se začínají sjíždět lázeňští hosté, kyselku si nechává posílat dokonce i císařovna Anna. Slibný rozvoj lázní je přerušen třicetiletou válkou, věhlas kyselky však zůstává. Pramen je totiž uprostřed války stáčen a velice úspěšně exportován do všech větších evropských měst chebským měšťanem Vetterlem. Lázeňští hosté se vracejí, a protože u pramene chybí ubytování, stávají se z Chebu pseudolázně – lázně bez pramene. Z ubytování lázeňských hostů těží chebští měšťané, koupele se podávají ve městě, při pitné kůře vyjíždějí hosté k prameni nebo si nechávají donést kyselku nosičkami.


 

  • 18. století – Pramen bez lázní a lázně bez pramene

Po poklesu návštěvnosti se chebští radní rozhodují postavit u pramene hostinec s lázněmi, kde je několik venkovských koupelen a stáčírnu.  V roce 1707 je zaregistrováno prvních 600 koupelí, stáčení v té době již provozuje město a peníze se převádějí na opravu chebské pevnosti. Obě naprosto nevyhovující stavby jsou využívány jako alibistická kulisa lázní a chebští hoteliéři obratně těží z lázeňského turistického ruchu. Blokují dokonce ubytování v okolních vesnicích. Lázeňství postupně upadá a do popředí zájmu se dostávají francouzské a belgické lázně. Františkovy Lázně jsou doporučovány především jako doléčovací lázně po silnější karlovarské kůře.

  • 19. století – založení Františkových Lázní

Změna nastává až koncem století. Místodržící v Čechách hrabě Cavriani předkládá chebské radě projekt lázní a hrabě Kolovrat nechává stavět v roce 1789 nad pramenem první pavilón. V okamžiku kdy osvícený městský lékař dr. Adler (1753-1810), který právě dokončil studia ve Vídni, chce prosadit hygienické nabírání kyselky u výtokového potrubí a uzavře pavilón mříží, dojde ke střetu tradice s novověkem – chebské ženy, nosičky kyselky se srotí v ulicích města, aby za víření dětského bubínku a pod prapory z prostěradel táhly k prameni a dobyly zpět svůj pramen a svá práva. Slavná ženská rebelie pak vrcholí demolicí pavilónu a doktor Adler s titulem „zloděj chleba“ nemůže vyjít na ulici. Chebská rada v obavě z vlastních žen, které vystupují pod heslem jedna za všechny, všechny za jednu, nečinně přihlíží. Adler proto odjíždí do Prahy, kde právě probíhá korunovace Leopolda II. Zde požádá dopisem císaře, aby vzal pramen pod svou ochranu. Císař posílá do Chebu guberniální komisi, která má celý případ vyšetřit. Městská rada v obavách ze sankcí a ztráty svých postů předloží v tísni vlastní vizi výstavby lázní: navrhne založení lázní jako výstavbu osidlovací kolonie města Chebu. Kolonisty se stávají samotní měšťané, většinou řemeslníci, část pozemků si ponechává město ke stavbě veřejných budov – společenského domu, kolonády a pavilónu nad pramenem. Po souhlasu Leopolda II. se začíná se zaměřením obce, losováním pozemků a projekcí staveb. 27.dubna 1793 schvaluje František I. Konkrétní návrhy veřejných staveb – tento den se považuje za datum založení Františkových Lázní. Lázně dostaly podobu ulicové vesnice s hlavní třídou jako korzem, které směřuje od pramene do parku na opačném konci. Autorem koncepce je zemský stavební ředitel abbé Gruber, projekty veřejných staveb vypracoval ing. Rothhesel. Jednalo se skutečně o vesnici, jak napovídá název Ves císaře Františka. Teprve v roce 1807 byla obec za řádný úřední poplatek přejmenována na Františkovy Lázně. Lázeňské domy stály volně děleny vjezdy do dvora kolem hlavní třídy a byly skutečně lázeňské, protože měly dle stavebního příkazu vlastní koupelny. První veřejné soukromé lázně staví až v roce 1827 budoucí první starosta Kryštof Loimann. Město Cheb se angažuje především výstavbou veřejných budov. Staví společenské centrum s hostincem – Společenský dům, pavilón nad pramenem a lehkou dřevěnou kolonádu. Výstavba rychle pokračuje, stavebníci mají řadu výhod, a tak v roce 1810, urpstřed napoleonských válek, bylo dostavěno prvních 24 domů a vyměřena další ulice. Zrodily se malé venkovské lázně s vlaštovkami a vůní sena.

  • Františkovy Lázně městem

 Po roce 1800 se obě původně rajtarské vyjížďkové aleje, které za zástavbou lemovaly hlavní třídu mění na ulice (Máchova a Jiráskova). Založením dnešních ulic B. Němcové a Pohorského, proťatých Poštovní a Husovou ulicí, dostávají lázně klasicistní šachovnicový půdorys. Toto nejstarší historické jádro je plánovitě obklopováno parky. Do poloviny 19. století se Františkovy Lázně postupně mění v město. Přestavuje se centrum, lázeňské domyse řadí do uzavřené uliční fronty, prosazuje se tradiční bloková zástavba s uzavřenými dvory. V té době mají lázně již šest pramenů, vedle minerálních koupelí začínají nastpovat koupele uhličité. V roce 1851 navštěvuje lázně 3500 návštěvníků. Z původních kolonistů se stávají sebevědomí občané, kteří se v roce 1852 odpoutají od Chebu jako samostatná obec.

  • Františkovy Lázně – světové lázně

V roce 1865 se obec napojuje na železniční síť a na základě císařského dekretu je povýšena na město. Skutečně samostatné město však františkolázeňští získávají až v roce 1904, kdy odkoupí od Chebu zbytek pozemků, veřejné stavby, lázně a léčebná zařízení. Zvýšená návštěvnost vyvolá stavební horečku – staví se Francouzská ulice, Kollárova a 5. května. Františkovy Lázně dostávají rozměr lázní světových.
Na konci sedmdesátých let 19. století nastává naopak útlum – stavět se nevyplácí, kapacita lázní je naplněna. Obraz Františkových Lázní, tak jak je známe dnes, je dokončen. Přibude pouze několik veřejných staveb.

Dvacáté století přináší na svém počátku až do první světové války zlatý věk lázeňství a v předkrizovém období první republiky druhý a poslední vzestup. Františkovy Lázně mají v té době 20 000 paicentů a 80 000 pasantů a naposledy se prezentují jako lázně světové.

  • Poválečné období

Toto období je obdobím odluky lázní od města. Až doposud disponovalo léčebnýmí zdroji a léčebnými zařízeními město, ubytovací kapacita byla v rukou soukromníků – hoteliérů. Nyní se léčebná část dostává do správy státního pdoniku Československé státní lázně a zřídla, ubytovací kapacita přechází z Národního hotelového podniku zčásti na Československé lázně na jednotné odbory – ROH. Systém volné nabídky a poptávky s maximálním mobilním využitím léčebných zařízení se mění na složitě organizovaný systém odborářských a lékařských poukazů. Zákonem z roku 1957 byly lázně zařazeny do ostatních zdravotních zařízení a jejich vedení podřízeno Československým státním lázním. Dobrá úroveň lékařů  a zdravotnického personálu ovšem zůstáva, léčebná zařízení a lázeňské domy se inovují. Nestaví se, lázně jsou stavebně zakonzervovány. V roce 1984 mají Československé státní lázně kapacitu 2847 lůžek a léčí 35 300 pacientů. Podíl zhraniční klientely je velmi malý.  V roce 1991 přebírá většinu léčebných zařízení ve Františkových Lázní akciová společnost Lázně Františkovy Lázně.